středa 25. listopadu 2015

Moje cesta životem

Měla jsem hezké dětství v lůně valašské přírody. V 9. třídě jsem se rozhodovala mezi studiem Oděvní průmyslovky a Pedagogické školy. Oděvní průmyslovku jsem brzy vzdala, protože jsem si nevěřila v tom, že budu mít fantazii na vytváření originálních modelů. (Dnes vím, že to bylo potlačenou sebedůvěrou. Nedovolte, aby k tomu došlo u vašich dětí! Mohou pak mít blok, se kterým budou bojovat, možná i celý život). S Pedagogickou školou mi to nevyšlo, a proto jsem nastoupila na Gymnázium. Tato škola mě pro změnu nebavila, a tak mi nezbylo než přestoupit na Zdravotnickou školu. 

Tu jsem vystudovala a po krátké praxi jsem se vdala a brzy měla první dceru. Jak šla léta, já pracovala ve zdravotnictví, měla druhou dceru a pak znovu pracovala ve zdravotnictví. Po Sametové revoluci začal manžel podnikat a já se časem přidala k němu. A tehdy jsem ochutnala svobodu – volnou pracovní dobu a hlavně žádného nadřízeného. Práce v manželově firmě byla hodně namáhavá, ale ta svoboda mi vše vynahradila. 

Po pár letech už mi tato práce začala vadit, protože jsem se nikam ani pracovně ani duchovně neposunovala. Krátkou dobu jsem měla svůj obchůdek s dárkovými předměty, při kterém jsem se mohla vzdělávat. Udělala jsem si několik kurzů, včetně jazykového a také ekonomickou školu, protože v té době mě to hodně táhlo k číslům. Časem jsem zjistila, že práce v obchůdku nesplňuje moje očekávání, a tak jsem tuto činnost ukončila.

Nepodařilo se mi brzy najít práci v ekonomickém oboru a nechtěla jsem být závislá na manželovi, proto jsem se rozhodla pracovat v Rakousku, kde jsem pečovala o seniory. V tomto období se mi splnil jeden ze snů, a to naučit se dobře německy. Jsem vděčná za tuto životní zkušenost. Poznala jsem spoustu lidí, kteří ocenili moji práci, což o nadřízených v Česku nemohu říci. (U nás si nadřízení, které jsem já poznala, zvedali sebevědomí tím, že své podřízené ponižovali. Užívali si MOC! Jak ubohé! Většinou jsou to lidé, kteří jsou sami zakomplexovaní. Zabývám se psychoanalýzou, a proto vím, že sebevědomý člověk nemá potřebu se nad druhýma povyšovat. Je si jistý sám sebou. Gratuluji všem vedoucím pracovníkům, kteří to mají takto nastavené).

Po několika letech jsem opět nastoupila do nemocnice v Česku a stále cítila, že tato práce mě nenaplňuje. Moje bloudění životem trvalo dlouhou dobu. Nyní konečně dělám, co mě baví. Jsem svobodná, zdravá a šťastná (o tom v některé z mých příštích úvah nebo mrkněte na www.lukaro.cz, je tam hodně z mých nynějších zájmů). 

Pokud vy stále nevíte, jak najít svůj životní úkol (cestu, směr), tak začněte dělat to, co vás v dětství bavilo nejvíc, to při čem jste nevnímali čas. Každý něco najde. I když nebudete moci tuto činnost dělat jako svoje zaměstnání, pak se na ni budete těšit ve svém volnu a váš život nabere jiný – radostný směr. 

Mějte krásné dny a užijte si návrat do dětství ;-)

1 komentář: